border
<< zpět

URBAN SKANZEN projekt Magic Carpets

01.12.2018


URBAN SKANZEN projekt Magic Carpets from Flash Art Czech & Slovak Edition on Vimeo.
URBAN SKANZEN Výstava 13. 7 - 3. 8. 2018 Vernisáž 12. 7. 2018 od 19hod Clam-Gallasův palác, Husova 20, Praha 1 Zúčastněni umělci: Jan Pfeiffer, David Možný, Daniela Baráčková, Daniel Tollady a ateliér Intermedií FAVU VUT pod vedením Pavla Sterce Kurátorka výstavy: Elis Unique Architekt výstavy: Miloš Marek V názvu výstavy se objevuje pojem skanzen, kterým byla původně označována muzea pod otevřeným nebem. V daném slovním spojení však vypovídá o daleko citlivějším a přitom pejorativním označení atraktivních historických částí měst, která byla nadměrným přílivem turistů zbavena autentického života a přeměněna na inscenované kulisy pro návštěvníky. Je to „neviditelná všemohoucí ruka“ volného trhu, která diriguje vystěhovávání rezidentů a mizení místních obchůdků, které jsou nahrazeny projekty luxusní spotřeby a řadou obchodů se suvenýry, lačnícími po kýči zfalšované tradiční tvorby. Tento fenomén nezbytně vede k proměně funkce těchto městských lokalit, z nichž se stávají prvoplánové atrakce připomínající pouťový provoz. V zájmu prezentace a maximálního komerčního využití v rámci cestovního ruchu se z některých kulturních památek díky přehnané a někdy až nesmyslné ochraně stávají mumifikované „idoly“, zatímco jiná unikátní díla architektury a objektyležící mimo turistické oblasti, jsou bez sebemenšího váhání odsouzena městskými úředníky k demolici. Hlubší vhled do problematiky vlivu cestovního ruchu na městskou krajinu přináší Boris Groys ve své eseji Město v éře turistické reprodukce, kde dospívá k závěru, že zatímco romantická turistika v 19. století přispívala k monumentalizaci města – pohled procházejícího turisty transformoval „dočasnost na trvalost, prchavost do nadčasovosti, efemérnost do monumentality“, v postromantické éře již necestují jednotlivci. Místo toho nyní opouštějí místa svého původu a kočují po celém světě nejen jednotliví lidé, ale i věci všeho druhu, znaky a obrazy odvozené od místních kultur. Redundantní architektonické a umělecké styly, politické předsudky, náboženské mýty a tradiční zvyky již nejsou nadále určeny k tomu, aby byly překračovány ve jménu univerzality, ale aby byly turisticky reprodukovány a šířeny na celém světě. Přestože svobodné nomádství vnímáme jako základní civilizační hodnotu, jako způsob, jak si lidé osvojují vztah ke kultuře a tradicím různých civilizací, cestovní ruch, jenž objevoval kulturní rozdíly a lokální identity, jehož podstatou bylo hledání estetických zážitků, se mezitím přesunul na novou úroveň. Současná podoba globálního cestovně-zábavního průmyslu přepisuje vztah mezi městským ou-topos a světovou topografií. Dochází k paradoxní petrifikaci lokálních kultur a identit vedoucí k jejich homogenizaci – města se tak sobě navzájem čím dál více podobají. Jedním z důsledků takového procesu je, že skutečné diference nevznikají mezi jednotlivými městy, ale uvnitř nich. Dochází ke gentrifikaci, vytváření městských center a periferií, turistických a kulturních čtvrtí, bujení kulturních „průmyslů“, ruku v ruce s proliferací vyloučených lokalit a privatizací veřejného prostoru. Hostující umělec z Kentu Daniel Tollady během měsíčního rezidenčního pobytu v Praze zkoumal problematiku cestovního ruchu v centru Prahy. Za spojující prvek svého uměleckého výzkumu zvolil mapu, kterou reprodukuje a přenáší na různé objekty každodenního života. Tato mapa bodově zachycuje řadu osobních prožitků a sleduje síť místních příběhů tak, aby je znovu epizodicky rozprostřela do prostoru opuštěného pokoje, jakožto archivu urbánního života, do kterého mohou návštěvníci přispět darováním svých osobních předmětů. David Možný je známý především jako autor precizních a monumentálních videoinstalací, které diváka přenášejí do fiktivních anachronických prostředí dojímajících svou utopičností. Pro tuto výstavu však vytvořil ironicky působící prostorovou instalaci, která reflektuje každodennost pražské metropole. Součástí výstavy je také videoinstalace “TheBoarder”, která si pohrává s perspektivou pohledu na propagandistickou publikaci ze 70. let, vyobrazující pohodu nedělního odpoledne poblíž hranice mezi východním a západním Německem. Videoinstalace zužuje pohled diváka jen na vybrané fragmenty, což může referovat k neúplnosti zobrazovaných událostí nebo ke snaze přednést idealistickou verzi reality. Jan Pfeiffer natočil pro výstavu krátký film(historickou fresku), v němž volně promítnul příběh šlechtické rodiny Gallasů na svou vlastní rodinu. Sám se v centru města narodil a následně jej opustil, proto se v jehocitlivém scénografickémprovedenípříběh stává více osobní a přítomný. Zvolené historické období odkazuje na dobu, kdy byl palác oblíbeným kulturním místem. Filmovou projekci doplňuje série kreseb s náčrty plánu úniku. Vydobyté místo, vytříbený styl v kontrastu s nevyhnutelností místo opustit. Daniela Baráčková do tématu vnáší mezigenerační přesah, prostupující příběhem Plumlova. Velkorysá venkovská rezidence, navržená knížetem Karlem Eusebiem z Liechtensteina původně jako čtyřkřídlý zámek, jejíž dokončení kníže svěřil svému synovi, nebyla nikdy dostavěna. Na ambice dospělého světa Daniela pohlíží očima dítěte, nezatíženého ani etickými a společenskými normami, ani konzumní ideologií současnosti, a její hravá estetika zprostředkovává velice osobní sdělení. Řada kreseb je vystavena formou nálepek, které navozují pocit nedávné přítomnosti autentického příběhu v prostoru. V tomto podání nejde o kritiku dopadů globalizace ve vztahu ke kvalitě veřejného prostoru nebo urbánnímu myšlení, ale jde jí spíše o znázornění osobního světa, a jak píše kurátorka Markéta Žáčková, „soustředí se na přesuny ideových a výrazových režimů mezi osobním a veřejným, intuitivním a poučeným, náhodným a promyšleným“. Videoinstalace ateliéru Intermedií FAVU VUT pod vedením Pavla Sterce s názvem Last Word je založena na principu sémantické agregace a významové dedukce. Jde o jakousi konceptuální hru: nejdřívkaždý zvlášť a postupně ve stále větších skupinkách shlukujíslova a videa, agregují sémantické „paprsky“ k jednomu, centrálnímu: na poušti dospějí všichni dohromady ke slovu, které homeopaticky zahrnuje všechna předešlá. Je to slovo „rtěnka“. Instalace vznikla v roce 2016 při příležitosti ateliérového výjezdu do Izraele a Palestiny a kopíruje strukturu největší solární elektrárny Ashalim, která pomocí padesáti tisíc zrcadel směruje světlo do jediného bodu, kterým je černý tubus, ohřívající vodu, jež je využívána k výrobě elektrické energie.