border
<< zpět

Bez místního koloritu

Ursula Maria Probst


Pro soudobé malířství v Rakousku se klasifikační označení, jak je třeba najdeme ve „značkách“ trhu umění – Nová lipská škola nebo New German Painting, použít nedají. Ani v Berlíně či v New Yorku oblíbený přístup neoromantických retrostylů, který vznikl jako reakce na malířský boom trvající od roku 2003, se ve Vídni moc nenosí. Jednotný obraz rakouského malířství neexistuje, ani kurátoři, ani kritikové umění, či galeristé se nesnaží podněcovat násilně skupinovou dynamiku a veřejnou diskusi o malířství s místním koloritem. Umělkyně Esther Stocker, Chiara Minchio, Anna Meyer, Lisa Holzer a Constanze Schweiger provozovaly v roce 2006 salon malířek s názvem Geografie malířství. Rozpětí v něm sahalo od postminimalistické abstrakce až k neoexpresionistické figuraci, salon se stal dočasným fórem prudkých diskusí. A výsledek? Rakouské malířky a malíři jsou i nadále osamocení bojovníci, což potvrdily i výstavy Noise ve Vídeňské státní opeře, 2006/2007, The Sound of your Eyes ve vídeňském Künstlerhaus, 2006/2007, nebo No2 v galerii Kunstbüro, 2007.
Malířství je asi nejvíce kódované médium výtvarného umění, a to jak s ohledem na historický vývoj, tak i na základě skutečnosti, že plní funkci vyrovnávacího činitele ve velké záplavě obrazů z masmédií. V 90. letech 20. století vzrůstala důležitost malířství jako prostředku reflexe vizuální kultury a dějin umění. Nové na tomto malířství je, jak dokládají práce Martiny Steckholzer, Stefana Sandnera, Franze Christopha Amanna, Katrin Plavcak, Floriana Schmidta, Anity Fricek nebo Isy Schmidlehner, radikální reakce malířství na vlastní nezlomnou dominanci. To vede k přesunutí diskurzu o významu malířství od vnějších výměn názorů ke střetům uvnitř obrazu. Heroické pojetí malby se staví do kontrastu s potenciální prolhaností tohoto média, protože malířství hrozí prolhanost jeho samotnou strukturou. Malíři hledají různými postkonceptuálními prostředky schůdné alternativy, jak vytvářet obraz a diskurz. Výsledkem jsou rozdílné strategie, které kritizují programy standardizace a jsou zavázány altermodernitě, to znamená, že zkoumají ekonomii disponibilních prostředků. Ve Vídni je malířství avantgardní v tom smyslu, že se zpochybňuje i to, co se již dávno prosadilo.
Malířství dnes už nefunguje jako místo reprezentace, ale jako jeviště postkonceptuálních strategií k ujištění sebe sama. Dle potřeby se čerpá z širokého spektra rozdílných stylů od abstrakce přes postminimalismus, new image painting, neoexpresionismus až po bad painting. V tom smyslu dnes můžeme na všechny „ismy“ v malířství nahlížet jako na postkonceptuální nástroje. Malířský proces odráží způsob malířova jednání, jak se rozhoduje a jak rozkrývá rozpory; přitom vtěluje nejjemnější odstíny svého vnímání do každého tahu štětcem. Esther Stocker je známá svými geometrickými systémy různých rastrů a značek, jejichž barevnost se omezuje na černou, bílou a šedou. Dají se odvodit jak z dějin konstruktivismu, tak i z digitálních a filmových zobrazovacích technologií. Pojem „mýtická mnohoznačnost rastrové struktury“, o kterém začala mluvit americká teoretička umění Rosalind E. Krauss, rozšiřuje Esther Stocker o další aspekty odchylek a posunů. Abstraktní malířství Esther Stocker ale také vizuálně naznačuje, že se racionální záměr neuskutečňuje bez iracionální intuice.
Malba Maji Vukoje je považována za malířství hlubin a Maja Vukoje, jako virtuózka barev, používá vedle akrylových a olejových barev také spreje. Zachycuje mihotavý pohyb, jako by se na plátno promítal film, vesvé figurativní malbě nechává postavy mizet a reflektuje tím dočasnost našítělesnosti. Maja Vukoje patří k těm protagonistům figurativního malířství, kteří jsou jasní a zřetelní, a to právě rozpouštěním zřetelnosti. Obrazy Majy Vukoje ale také naznačují, že v naší době je zbytečné pokoušet se o rozlišování mezi vnímáním těla a vnímáním médií. Obrazy Marie Lassnig zůstávají i nadále důležité, protože mapují historickou etapu.
Mario Grubisic se ve své verzi bad paintingu nebojí kýčovitých stylistických efektů. Útočí tím na stále přetrvávající ideály, na romantickou představu nezávislého umělce. Dotýká se bouřlivého vztahu mezi malířstvím, popovou ikonografií a kulturou nočního života. Úmyslně nevkusné postavy Maria Grubisice přehánějí svou elegickou pózu ostentativní nevyspalostí a prchají ze světa vlažných emocí.

Katrin Plavcak odkazuje na obrazové a textové zdroje, a tím na propojenost narativních a figurativních prvků.Paralela k neofigurativní malbě a new image painting je pouze zdánlivá, protože Katrin Plavcak se dostává konceptuálním odcizením k abstrakci. Malby Isy Schmidlehner se pohybují mezi fyzickou intenzitou a křehkostí a hrají si s groteskními aspekty afirmací.Jejíobrazy jsou slepencem z mazlavých pastózních tahů někdy až křiklavé barevnosti; jsou roztaveným dobrým vkusem a jsou především antielegické. Díky vyvažování výskytu zdánlivě prudkých emocí v samotném procesu malování nechybí novým obrazům Anity Fricek smělost. Dle názoru australského teoretika Stephena Zepkeho prozkoumává Anita Fricek ve svých malbách estetiku pohybu, choreografii transformace, která je naprosto účelná.
Obrazy Katheriny Olschbaur ukazují, že zploštění není pouze ironické, ale vypovídá i o tělesnosti samotné a vztahu ke světu. U diváka to pak vyvolá pobavení a srdečný smích. Zdá se, že protiklad mezi abstrakcí a figurativnostíužjepřílišobroušenýnato,aby alegoricky znázornil dějiny malířství jako proces, který sám sebe požírá. Constanze Schweiger ve svých obrazech podrývá modernistickou abstrakci nesčetnými variacemi. Ve všech pádech skloňuje svůj skeptický přístup vůči efektu povrchu v malířství.
Stefan Sandner ve své tvorbě pracuje s tahy písma, které ale nejsou gestickým vyjádřením, nýbrž zobrazením písma, které si podrobuje malířské a formální analýzy stejným způsobem jako jakýkoliv jiný motiv. Nemusíme o jeho obrazech uvažovat jako o mluvených větách, spíše je zahrnuje do své malby jako kaligrafické ornamenty nebojen těžce čitelné tahy písma. Stefan Sandner patří k těm malířům, kteří vedle svého strukturálního pohledu na malířství vycházejí ze zážitků ze svého běžného okolí všedního dne. Franz Christoph Amann pracuje s křehkou technikou v prostoru zavěšených pláten - shaped canvas. Jedná se o zvláštní směs, která maximálně působivě poukazuje na dvě věci: jak se umístěním pláten v prostoru rozšíří na obrazu zachycený prostor do reálného prostoru a zároveň jak se tím zviditelní hranice mezi obrazem (objektem) a prostorem. 
V malířství Rity Vitorelli nejde pouze o samotný obraz, ale o celkovou instalaci a překonání kulturních odlišností díky využití „dekorativních pozadí“. Rita Vitorelli staví pozadí do popředí, jako by se jednalo o závěs nebo závoj. V jejím díle se opakovaně objevuje duha, označuje ji jako šifru pro pestrost. Předvádí, jak to vypadá, když se na jednom obrazu namaluje povedený plynulý přechod jedné barvy do druhé i jeden nepovedený, což kýžený efekt zmaří. Záměrné ničení efektu, aby se zdůraznilo jeho vytvoření, je podobné analytickému malířství, které se věnuje „vyřešeným“ a zároveň „otřepaným“ problémům malířství. Dochází tak k napětí mezi kulturním zvýšením náročnosti a k touze po demontáži prchavých okamžiků krásy. To ale nevylučuje skutečnost, že si divák může obraz po vizuální stránce užít. Život se stává čím dál tím komplexnější, a totéž platí i pro možnost zachovat se správně či špatně.

Ursula Maria Probst je teoretička umenia a kurátorka, žije a pracuje vo Viedni.
 
Franz Christoph Ammann: Tahiti Rain, 2007, olej, lak, lepicí páska na plátně. S laskavým svolením autora.
Esther Stocker: Bez názvu, 2008, akryl na plátně. S laskavým svolením Galerie Krobath Wimmer, foto: W. Wiesner;
Rita Vitorelli: Rozmazaná duha, 2007, olej na plátně. S laskavým svolením autorky; Stefan Sander: Bez názvu, 2007, akryl na plátně, 2007. S laskavým svolením Galerie Grita Insam;
Maja Vukoje: Peer Gynt, 2007, akryl, sprej, olej na plátně. S laskavým svolením Galerie Martin Janda.