border
<< zpět

BLINDRÁMY, KTERÉ VŠICHNI POUŽÍVÁME / POLOHY SOUČASNÉ ČESKÉ MALBY

Jiří Ptáček


„Slyšel jsem, že prý Dokoupil říkal, že největší problém české malby jsou ty blindrámy, který všichni používáme.“ 
nejmenovaný kamarád - malíř z Čech
 
Na zprávách o stavu malířství v Če­chách si už kdekdo vylámal zuby. Nepochybný návrat malby do „centra pozornosti“ v nich obvykle bývá vítán jako náprava přepjatých sympatií české výtvarné scény k dematerializovaným formám postkonceptuálního vyjadřování i jako zadostiučinění pro všechny, kteří s médiem malby mají co do činění, ať už jde o malíře, o jejich sběratele, obcho­dující galeristy nebo o širokou veřejnost upřednostňující tradiční média s vytrva­lostí sobě vlastní. Důraz bývá kladen na mnohotvárnost, koexistenci rozdílných přístupů a na generační obrodu, jež je pří­slibem do budoucnosti.
Nejvýraznějším dokladem znovunaleze­ného sebevědomí domácích malířů mají být velké malířské přehlídky. V několika posledních letech šlo především o Perfect Tense – Malba dnes (2003-2004, kuráto­ři Olga Malá a Karel Srp), Akné (2006, kurátor Richard Adam), Novou trpělivost (2007, kurátorka Helena Staub) nebo Resetting (2007, kurátor Petr Vaňous). Ovšem právě na těchto příkladech lze doložit, jak obtížné je vypovědět cokoliv o komplexu soudobých maleb. Pakliže prvně jmenovaná akce zůstala velmi všed­ní „konfrontační“ přehlídkou, cíl názvem ambiciózní Nové trpělivosti se vytratil (nebo vůbec nenašel) v kurátorčině ne­konkrétní polemice o smyslu pojmů „čes­ký“ a „česká specifika“.Akné pak kopíro­valo osobní preference našeho největšího sběratele obrazů. Jedině kurátor Resettingu Petr Vaňous se pokusil o výklad určité tendence a konsta­toval směřování širšího okruhu českých malířů k „věcnosti“. Výhrou Vaňousovy koncepce bylo vytvoření víceméně ne­konfliktního sousedství velmi odlišných postojů k malbě. Na druhé straně, možná až příliš vysokou cenou za tento výsle­dek bylo rozšíření hranic „věcnosti“, kdy za malíře věcností mohl být považován vlastně každý, kdo něco zobrazuje.
Co se tedy děje? Malba se vítězoslavně vrací, protože nezemřela, nebo už není mrtvá, ale nikomu se o ní nedaří něco smysluplného povědět. Základní otázka tak trvá: Je renesance malby v Čechách (podporované ohlášením obdobných re­nesancí v cizině) odrazem nového postoje k tomuto médiu? Nebudu skrývat, že se cítím jen na opatrné odpovědi. Chci, aby mi zůstaly aspoň nějaké zuby.
 
 
MALEBNÁ UTOPIE
 
Jestliže zkoumáme, co bylo za poslední roky silným podnětem pro malířství v Če­chách, musíme se zastavit ve dvou malých místnostech vinohradského klubu Utopia. Tam na podzim roku 2003 vznikl galerijní prostor kolektivu AM 180, který se rychle stal vlivnou výtvarnou a sociokulturní plat­formou. Uplatňování principů DIY, úplná dramaturgická a finanční nezávislost a pře­kračování mezioborových bariér (víc pro­klamované než aplikované), přijala mladá generace umělců s velkým porozuměním. Malířství přitom od počátku existence AM 180 bylo těžištěm galerijního programu. Snaha zaranžovat vlastní, za ostatní nezod­povědnou alternativu života s uměním tak šla ruku v ruce s krystalizací nového posto­je k úloze malířství.
Za výstavy AM 180 jsou zodpovědní sou­rozenci Jakub a Anežka Hoškovi – oba ma­líři s jasným výtvarným názorem a v době založení prostoru studenti výtvarných škol (AVU v Praze a FaVU v Brně). Tvorba je­jich a blízkého okruhu se hlavně v prvním období profilace AM 180 výrazně podepsa­la na vytváření postoje, který k němu zau­jala umělecká komunita. A přestože Hošek s Hoškovou nikdy nepotřebovali přesněji vyjádřit své cíle, jejich priority lze vypozo­rovat z jejich dramaturgické činnosti.
Ačkoliv není možné ubránit se zobecnění, za hlavní linii AM 180 lze označit malbu otevřenou symbolické reprezentaci emo­cí, introspektivnímu hloubání, imaginaci a popkulturou inspirované malebnosti. Zatímco velký vzor této linie, Josef Bolf, představitel generace prosadivší se v druhé polovině 90. let minulého století, průběžně přehodnocuje své formální objevy a jeho tvorba je fázována dramatickými zlomy (nebo aspoň donedávna byla), o generaci mladší malíři vsadili na demonstraci stylu. Jeho vývoj v čase pak není charakterizován překotností, spíše by šel označit za pomalé cizelování zvoleného modelu.
Svou roli v tom hraje odlišný vztah ke glo­bální popkultuře. Ta už není inspirací, již malíř kriticky reflektuje ( protože„maluje“a tím je od ní odstrčen), ale ikonou, s níž chce navázat kontakt, sblížit se s ní. Jakkoli není možné splynout s ní, umělec přitakává jejím myšlenkovým diskurzům. Hlásí se na její stranu. Zprostředkování emocí a posto­jů vazbami na popkulturu není samozřejmě ničím novým, odlišné je hlavně toto nekri­tické sepjetí.
Nelze říct, že Hoškovi vytvořili tyto para­metry z ničeho. Mladé generaci spíš vyslali očekávaný signál, že dozrálo prostředí pro prezentaci druhu umění, jehož úspěchy znali ze zahraničí. Také ohlas práce Jakuba Hoška v odborných kruzích (dvojí nomina­ce na Cenu Jindřicha Chalupeckého) i na trhu s uměním dodal sebevědomí jeho vrs­tevníkům / pokračovatelům.
Bylo by také chybné označit AM 180 za „malířskou galerii“. Je zřejmé, že se zájem obou kurátorů stále víc rozšiřuje generačně i myšlenkově a že malba není izolována od jiných médií. Výše uvedené rysy proto ne­vystihují obzor AM 180 komplexně. Gravi­tační silou AM 180, působící dnes nejméně po celých Čechách, však nadále zůstává tato malebná, kosmopolitní a popkulturně vázaná estetika spolu s malbou coby vhod­ným médiem k jejímu vyjádření.
 
 
VĚRNOST
Nejspíš je špatné zadání, aby někdo psal výhradně o malbě a ještě se omezil na jed­nu zemi. Vazby a inspirace malířů z Čech nejsou v žádném případě omezeny lokálně. Relikty informačních bariér, které nezničil pád železné opony, drolí internet.
Navzdory ryzím malířským přehlídkám také pokračuje proces zaklíňování různých médií do sebe navzájem. Malované obrazy jsou tak stále více chápány jako specifické obrazové strategie, jejichž procesuální as­pekty, skladebné složky, obsahy, ideje a his­torické kontexty jsou vědomě připomínány a nově kombinovány. Už neplatí, že malíř má k dispozici jen malířské „dědictví“ a tím je výjimečný, protože všem vizuálním mé­diím neuvěřitelně rychle nabobtnávají his­torie, kříží se a navzájem přepisují.
Malba je dnes zejména volbou a taktéž dru­hem závazku k dědictví všech obrazových médií. Ať už vypadá jakkoliv, pokaždé uka­zuje právě na tuto volbu a závazek. Parafrá­zí bystrých Derridových slov však může být tvrzení, že malíř se učí být dědicem, „jenž je tak věrný, jak je to jen možné“.
Míra této věrnosti v nevěrnosti se odlišuje podle schopnosti a zaměření reflexe u jed­notlivých autorů. Například Karel Císař uvádí v textu o práci Jakuba Hoška, že svou výtvarnou technikou vyřezávaných šablon „podvrací malířské postupy“, protože se vzdává jedinečné schopností individuální­ho výrazu. Podobně malbu pojímá Evžen Šimera, který se výrazu zbavuje technolo­gií stékaných kapek barvy, které spouští po plátně. U obou je ovšem možné sledovat věrnost malířské tradici v mnoha jiných ohledech. Oproti nim Marek Meduna „roz­bíjí“ umělecká díla na částečky a skládá do nesourodých konfigurací. Obraz skládá z detailů, které odkazují na navzájem vzdá­lený původ a význam. Pro Medunu je také typické pronikání mezi médii a stírání je­jich hranic.
S jiným typem nevěrnosti přistoupili k malbě Vasil Artamonov, Alexey Kly­uykov a Václav Magid na výstavě Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a ji­né v pražské galerii Jelení. Oprášili kubis­tické tvarosloví a texty vepsanými do obra­zů ho prohlásili za „komunistické formy“, doplnili výzvou k občanské neposlušnosti, spojili s výjevem demonstrace nebo žá­nrovým výjevem hrajících si dětí. Reflexefunkce umění jako podílníka na cestě ke změně společenského řádu zde ale vedla k vyslovení nedůvěry ve schopnost umění smysluplně k ní přispět. Luděk Rathouský pro změnu polemizuje o nemožnosti vrátit se k zavedeným tématům předmětné malby a expresivně maluje „dokumentace“ z akcí skupiny Rafani.
 
 
SLEDOVÁNÍ VZORU
 
Napsal jsem pouze o dvou polohách ma­lířství, s nimiž se v současnosti setkáváme v Čechách. O první by se dalo říct, že chce být věrná vnějšímu vzoru a této touze ne­může dostát. Ke druhé by sedělo, že chce být věrná dědictví obrazových médií, ale aby mohla, musí dědictví zpochybňovat. Přímou dělící čáru mezi oběma polohami ovšem narýsovat nelze.
 
Jiří Ptáček je výtvarný kritik a kurátor, pracuje jako dramaturg galerie NoD. Žije a působí v Praze.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Josef Bolf: Spolu doma, 2007, 114x150 cm, inkoust, tuš a akryl na plátně, foto: archiv autora; Evžen Šimera: Stékaný obraz, 2008, 100x150 cm, foto: archív autora.
Jakub Hošek: The Dog And the Shirt Are Attacking the Skinhead, 2005, akryl na plátně, foto: Martin Polák.
Luděk Rathouský: Vazbení, 2008, akryl na plátně, 210x290 cm, foto: archiv autora;
Marek Meduna: Bifokální brýle, 2007, olej na plátně, 190x140 cm, foto: Jiří Thýn.
Vasil Artamonov, Alexey Klyuykov, Václav Magid: „Požár v knihovně, Demonstrace, Zeměkoule a jiné“, detail instalace, foto: Martin Polák;
Marek Meduna, pohled do výstavy Varianta v galerii Louvre, 2007, foto: Jiří Thýn;
Patricie Fexová, pohled do výstavy Data Paintings v galerii NoD, 2008, foto: Jiří Thýn;
David Böhm a Jiří Franta, detail z jednodenní akce na Benzínce (Slaný), 2008, foto: archiv autorů.